Jedno velké svědectví (ve spojitosti s poselstvími Varování)

To to je silné svědectví o obracení poměrně vlivné mladé ženy.

Dlouho jsem hledala odvahu a modlila se k Duchu svatému, abych mohla napsat tyto řádky.

Díky poselstvím Varování se můj život naprosto změnil a od odpadlictví ve víře jsem prošla milostí obrácení a cítím, že bych se měla o svoji zkušenost podělit. Pokud pomůže třeba jen jednomu pochybujícímu, nepíšu toto zbytečně.

Přesto, že jsem byla pokřtěná a vyrůstala v katolické, křesťanské rodině a v mládí byla poměrně aktivní v životě Církve, po osamocení se v životě u mě došlo k odpadlictví. Ne přímo ve víře, ale určitě na jakémkoliv životě ve společenství Církve. V Boha jsem věřit nepřestala, vlastně jsem stále v srdci věřila všemu, co nás učí katolická církev, ale nabyla jsem dojmu, že tato víra mi stačí k tomu, abych po smrti přišla do nebe.

Ano, takto napsané to vypadá neuvěřitelně naivně, ale zaslepená zájmy při studiu, oblíbeností v kolektivu, společenskou angažovaností, velmi rychlými pracovními úspěchy, atraktivně tráveným volným časem, pohybem mezi osobnostmi… zkrátka vším, co dnešní společnost nazývá “úspěchem”, jsem prostě nepotřebovala “nicneříkající ztrátu času” nad modlitbami, mší svatou, zpovědí apod. Věřila jsem tomu, že při umírání Ho jednoduše poprosím o odpuštění a přinejhorším se dostanu do Očistce, vždyť Bůh je milosrdný a to, že v něj věřím, musí stačit. Jak se dnes stydím za toto opovážlivé spoléhání na Jeho nekonečné milosrdenství, za svoji naivitu, vypočítavost a “chytračení.” před Bohem! Občas jsem zašla do kostela, a asi nepřekvapí, že to bylo ve chvílích, kdy jsem něco “velmi důležitého” potřebovala a Bůh mi to měl pojistit.

Takto jsem promarnila ohromnou část svého života, až do loňského roku, kdy jsem jednou byla požádána blízkým člověkem, který nemá přístup k internetu, o vytištění pár stránek z internetu. Dostala jsem na lístečku napsanou webovou adresu k Varování. Přečetla jsem si to, co jsem tiskla. Zaujalo mě to a začala jsem poselství číst. Ze zvědavosti a možná i nějaké touhy po “zaručené.” senzaci. Měsíc, dva, se nic nedělo, ale ve čtení jsem stále pokračovala. Poselství mě začala vnitřně nahlodávat, cítila jsem, že jsou pravdivá. Rozhodla jsem se “vyzkoušet” jeden z příslibů, a sice, že při modlitbě Korunky Božího milosrdenství a prosbě o rozlišení se Pán dotkne duší těch, kdo se ji modlí v 15 hodin. Modlitbu jsem do té doby neznala, tak jsem se ji modlila špatně – jako klasický růženec, jen jsem věty desátku (“pro jeho bolestné utrpení…”) vkládala do Zdrávas. Myšlenky mi běhaly všude, jen ne v modlitbě, připadalo mi to dlouhé a po skončení jsem si jen potvrdila, že “to” nefunguje.

Přesto mě vnitřní hlas neustále přitahoval k poselstvím, dokonce i k jeho modlitbám. Nikdy jsem takové neslyšela, připadaly mi krásné, jasné a velmi osobní. Jednu z nich jsem si (opět “pro jistotu”) uložila do mobilu. Byla to prosba o rozlišení. Krátká, jednoduchá, a když jsem si ji v autě opakovala, cítila jsem po nekonečné řadě let Boží přítomnost. Nedá se to popsat slovy, kdo to zažil, ví, co tím myslím. Najednou jsem měla naprostou jistotu, že v poselstvích k nám promlouvá Bůh, stejně, jako promlouval ústy proroků.

Začala jsem se ihned spontánně modlit k Ježíši a prosit Ho za odpuštění. Asi týden jsem se vlastními slovy modlila i k Panně Marii, prosila ji o pomoc a slíbila jí, že se budu denně modlit desátek sv. růžence. Stalo se však to, že hned poprvé jsem padla v slzách na kolena a modlila se jej celý (a od té doby dodnes v jeho denní modlitbě nepřestala). Cítila jsem neuvěřitelnou blízkost Boží. Začala jsem se modlit krásné a silné modlitby kampaně a cítila při nich takovou blízkost Pána, jakou jsem nikdy nezažila. Zkraje to byly celé hodiny, nemohla jsem pracovat (nicméně práce byla zázračně vždy hotová někým jiným, nebo se ukázalo, že nebyla akutně potřeba) a chtěla dohnat to, co jsem roky zanedbávala. Začala jsem okamžitě, dlouze zpytovat svědomí, chodit na mši svatou, k adoracím, začala číst Bibli, studovat Katechismus, číst sv. Tomáše Akvinského, životopisy svatých… a ptala se sama sebe, jak jsem mohla žít bez Pána?!? Styděla jsem se za to, ale měla jsem a mám v srdci i mysli naprostou jistotu, že toto je závažné sdělení, které nám z velké milosti dává Pán.

S jakou hanbou vzpomínám na dobu, kdy jsem si ještě jako teenager říkala, jak je to “nespravedlivé.“, když někdo musí celý život zachovávat Boží přikázání a nic si “neužije”. Jak k tomu přijde, když někdo se obrátí třeba v poslední vteřině svého života a dosáhne toho samého. Proč bych se za takové lidi měla modlit? A proč bych se měla snažit já, když mi bude stačit ta poslední vteřina? Zjistila jsem, že pýcha a rouhání bylo to, co totálně zamořilo moji duši. Dnes nevidím nic důležitějšího, než záchranu duší. Přišlo to samozřejmě, stejně jako poznání, že Varování jsou od Boha. A od té doby nic nenarušilo toto poznání, které je pro mě (mimochodem, pragmatického člověka ze světa byznysu) naprosto jasné a dané.

Je zvláštní, že přestože jsem před svým znovunalezením víry párkrát byla v kostele a pokoušela se o modlitbu, nikdy jsem nebyla v srdci zasažená. A Varování bylo jako blesk z nebes! Modlila jsem se hodně za rozlišení a dar sv. Ducha, ale jen jsem se víc a víc přesvědčovala o tom, že vše je podle Božího slova. Spontánně jsem se začala modlit minimálně jeden růženec denně. Stejně tak ve tři hodiny Korunku, vybrané modlitby z kampaně (některé se pravidelně modlím každý den, především litanie, MK 13 + pokaždé přidávám další podle času a pocitu naléhavosti).

Také si připadám jako z filmu Matrix – najednou vnímám lidi, které potkávám, jako své bratry, sestry a duše, které potřebují Boží milosrdenství. Je to “zázrak” od někoho, kdo byl sebestředný, sobecký; a i když lidé okolo mě často mluvili o tom, jak jim pomáhám, dělala jsem to spíš z pýchy – měla jsem sama ze sebe falešně dobrý pocit.

Velmi mě bolí a zasahuje odsouzení poselství od některých duchovních. Jen se však usvědčují z toho, že jej nečetli. Zjistili by, že v ničem neodporují Písmu. Což kdyby v nich byla jen špetka kontroverze, rozporu s Biblí, naukou Církve, nerozcupovali by je na kusy? Přisluhovači Zlého na tom jistě usilovně pracují. Zamyslel se někdo nad tím, že stovky a stovky poselství, dávaná nám po tři roky, si například vzájemně neprotiřečí? Jak je může někdo nazývat ďábelskými? Skutečně je úmyslem Zlého, abychom chodili každý týden ke svátosti smíření? Denně k adoraci a svatému přijímání? Modlili se minimálně jednou denně růženec? Milovali své nepřátele, modlili se za ně a s radostí přijímali utrpení jako oběť Bohu? Postili se? Modlili se k archandělu Michaelovi, aby svrhl Satana? Pokud by si duchovní dali tu práci a před ostrým odsouzením si přečetli všechna poselství, zjistili by, že toto vše je v nich často a naléhavě doporučováno. A co víc, Ježíš i jeho Matka nás o to prosí!

Jsou slova modliteb “přijď království Tvé.” … “na Tvůj příchod čekáme” … “odkud přijde soudit živé i mrtvé.” + celá kniha Zjevení a Daniel pouhou omílanou frází, které ani věřící nevěří? Proč si křesťané odmítají připustit, že toto vše nejen nastane, jak bylo přislíbeno, ale že to může nastat i za našeho života?

Uvědomuji si naléhavost doby – je tak málo času! Tolik je toho potřeba udělat. Denně doplňuji svoji generální sv. zpověď, protože objevuji a nacházím další a další zvyky svého nedávného života, které jsou ve skutečnosti hříšné, i když jsem to tak nikdy předtím neviděla.

Zlému se podařilo u velké části lidstva zajistit to, že hřích je považován za normu chování (donedávna včetně mě).

Děkuji Pánu za obrovskou milost, kterou se dotkl mé duše. Věřím, že je to také díky darům Ducha svatého a modlitbám spolu s oběťmi těch, kteří poselstvím uvěřili přede mnou. I jim patří mé velké díky.

Pán mi také nově přivádí do cesty příležitosti vyznat svoji víru. I u lidí, kolegů, obchodních partnerů se najednou hovor stočí tak, že můžu říct: ano, věřím v Krista. Reakce jsou překvapující, a možná kvůli mému “postavení.” nenásleduje nějaké odsouzení, ale spíš odpověď ve stylu: ano, já taky věřím, v nějakou univerzální bytost, případně jsou tak zaskočeni, že rozhovor převedou jinam, ale z reakcí vidím, že nad mým vyznáním přemýšlí.

Mrzí mě nepřijetí poselství u mých nejbližších a křesťanské rodiny a přátel. Vyslechla jsem si příkrá odsouzení, nařčení z fanatismu, sektářství, hromadění zásob do války… Zjistila jsem, že nemá cenu to vyvracet, jen doporučit, aby si poselství skutečně celá přečetli, protože v nich nic takového nenajdou.

Ze začátku jsem je “hltala” a čekala na další. Nyní je beru jako pomocná vedení k situacím, které nás čekají a ve kterých bychom si díky obrovskému nasazení Zlého sami neporadili a mohli skončit v jeho spárech. Vždyť často, když si čtu životopisy svatých, jsou plné toho, jak na ně Satan útočil, aby je svedl a hlavně, aby oni svojí svatostí (která často zahrnovala dobrovolné utrpení, modlitby, láskyplný život a milosrdné skutky) nepřivedli ke svatosti další.

Předchozí papežové potvrdili, že rozkol nastane i ve Vatikánu – je proto naivní myslet si, že by nám Bůh nepřišel na pomoc tak, jako to dělal v časech před Kristovým příchodem na svět.

Kdyby to bylo možné, místo práce bych jen trávila čas modlitbou, ale i v práci vidím Pánovu pomoc. Vypustila jsem z denního života spoustu zbytečností, které mě okrádaly o čas, abych měla více času na modlitbu a šíření poselství (např. tisk letáků, které nechávám ve schránkách, obchodech – aby i ti, kteří je neznají nebo odsuzují, poznali situaci, která bude bezprostředně předcházet Varování a mohli se alespoň v krátkosti připravit).

Bohužel vinou svého předchozího života jsem se dostala do situace, ve které zatím nemůžu ke sv. zpovědi a sv. přijímání. Je to velmi bolestné a proto denně zpytuji svědomí, prosím za odpuštění a svěřuji Pánu svoji situaci a prosím o pomoc ji vyřešit. Nikdy by mě nenapadlo, že účast na mši sv. bez možnosti přijímání může být utrpení. Bolestně prožívám to, že nemůžu být s Pánem ještě blíž. Jak jen jsem si mohla nevážit toho, když jsem obě tyto svátosti mohla mít denně! Kněží, na které jsem se obrátila o pomoc a radu, mi svými doporučeními jen potvrdili pravost poselství. Mám prý počkat do podzimu, kdy se situace, podobná mé, bude řešit na synodu. Křičím celým srdcem tisíckrát ne.!!! I když by se to zdálo na pohled lákavé, moji situaci můžu vyřešit s pomocí Boží jen já sama – desatero je neměnné a nikdo na zemi z něj nemůže dělat výjimky a nová pravidla, poplatná době.

Přestože je to bolestné, a mám občas pochybnosti, jestli se já, hříšník, který by chtěl přistupovat ke svátostem, ale nenašel zatím východisko ze své situace, může vůbec modlit za jiné hříšníky. Důvěřuji a prosím denně Pána o tyto milosti. Možná i toto utrpení pomůže přivést Pánu duše, ale to nevím, protože mi skutečně žádný kněz neporadil. Cítím však, že s Boží pomocí a na velkou přímluvu Panny Marie si brzy dokážu svůj život dát do souladu s Božími zákony.

Omlouvám se, že je tento příspěvek tak dlouhý, ale cítila jsem potřebu vyznat se takto veřejně a dosvědčit, že i někdo, žijící v omamném bludu tzv. úspěchu a zcela v zajetí Zlého, může díky těmto poselstvím zažít milost obrácení a měnit svůj život tak, aby byl v souladu s Boží vůlí. Není to snad další z důkazů velkého Božího milosrdenství s námi, hříšníky? Nebýt poselství, žiji si ve svém pohodlném, vnitřně však prázdném životě, který by vedl k věčnému zatracení. Děkuji Ti, Bože, Otče, že mi Tvá proroctví pomohla a pomáhají nalézt milost ve Tvých očích. Bohu díky!

zdroj: http://jezis-kristus-varovanie.net/diskusia/ (Jana_O 18.08.2014 v 0:22)